Aloha 👋🏻
Vítejte u čtení newsletteru Na vlnách změny. V místě, kde tiší lidé získávají svůj hlas.
Utekla před válkou. S pětiletou dcerou, kufrem a bez schopnosti mluvit česky.
Dnešní řádky patří Tetianě Novosel, lektorce češtiny pro Ukrajince a zakladatelce vlastní online jazykové školy.
V roce 2022 odjela z Ukrajiny do Česka. Neměla finanční rezervu, neměla nikoho, kdo by ji vzal za ruku. Její vysokoškolský titul tady nikoho nezajímal. Začínala u pásu v továrně - v uniformě s číslem. Dnes, o čtyři roky později, mluví plynně česky, vede vlastní podnikání a napsala knihu o češtině pro ukrajinské mluvčí.
A celou tu dobu ji držela jedna jediná věta: Tohle není navždy.
Co vás drží nad vodou, když přijde ten nejtěžší den?
Tetiana to ví moc dobře. A v našem společném povídání se nejen o tom budeme bavit. Věřím, že dodá odvahu každému, kdo právě stojí na rozcestí a neví, jestli vykročit.
Co v rozhovoru zaznělo (a proč to stojí za poslech):
Šestnáct hodin ve stoje a dcera v náručí cizí ženy
Cesta do Česka nebyla útěk z filmu. Byla to noc na nádraží, kde nikdo neví, jestli vlak vůbec přijede.
„Nasedneš na ten vlak, protože je to tvoje poslední šance. V osm hodin zavírají všechno. Buď odjedeš, nebo se vrátíš domů, nebo budeš spát na nádraží."
Když vlak konečně přijel, byl tak plný, že Tetiana jela šestnáct hodin v kuse vestoje. Dceru jí na klín vzala cizí žena, aby si holčička aspoň trochu odpočinula.
„V tu dobu zažíváš takový stres, že si to ani neuvědomuješ. Prostě to musíš zvládnout."
Uniforma s číslem a boty, ze kterých bolely nohy
Po dvou měsících přišla jediná možnost získání práce - u pásu v továrně. Učitelka, která celý život pracovala s dětmi, najednou stála u výrobní linky.
„Měli jsme i číslo na tričku. Připadala jsem si jako ve vězení."
A přesto to vypráví s úsměvem. Až do chvíle, kdy řekne proč:
„Vyprávím to s lehkostí, abych nebrečela."
„Tohle není navždy."
Jak se každý den znovu zvednout do práce, kterou nesnášíte? Tetiana si našla větu, kterou si opakovala pořád dokola:
„Řekla jsem si: Musíš to vydržet, Táňo, protože jinou možnost nemáš. Ale nebude to tak vždycky. Tohle není navždy."
Nebyla to prázdná fráze. Byl to vnitřní pohon. Příslib, že tahle kapitola jednou skončí - protože ona najde jinou cestu.
Obrázky od dcery na dveřích skříňky
Pětiletá dcera těžce nesla, že máma odchází na noční. A tak mámě pořád kreslila obrázky. Tetiana si je lepila na dveře skříňky v šatně.
„Pokaždé, když jsem po směně otevřela tu skříňku, byl tam obrázek od dcery. A já si řekla: Tak to zvládnu."
Připomínka, proč to celé dělá. Den za dnem.
Čtyřicet životopisů a ředitel s nohama na stole
Tetiana se chtěla vrátit k práci, kterou miluje - do školství. Rozeslala přes čtyřicet životopisů po celém Česku. „Ať je to třeba na konci republiky, jen abych mohla učit," jak říká. A pak přišel pohovor, na který nezapomene.
„Dal si nohy na stůl, podíval se na mě a říká: Víte, že je to náročná práce? Že vás tady nikdo nebude podporovat? A za málo peněz."
Hodinu ji odrazoval od práce, do které ji měl přijmout. Tetiana odešla a řekla si jediné: tudy ne. Ale nevzdala to.
„A co když to vyjde?"
Když se rozhodovala odejít do vlastního podnikání, ozval se ten známý hlas v hlavě.
„Mozek vždycky odmítá to, co je pro nás nové a nebezpečné. Přehraje ti tu nejhorší variantu, co se může stát. Proto většina lidí nejde za tím, co chce."
A pak Tetiana říká, jak si pomáhá otáčet mindset:
„Co když bude tou nejlepší variantou? A co když to vyjde?"
„Za mě je lepší to zkusit a litovat. Tak jo, nepovedlo se - ale aspoň jsem to zkusila a mám zkušenost."
Jakou nejhorší variantu vám teď přehrává hlava? A jak si přenastavujete vlastní mysl?
Vnitřní oporu vám nikdo nevezme
Když se ptám Tetiany, co by řekla ženě, která je dnes tam, kde byla ona, neváhá ani vteřinu:
„Musíš najít tu vnitřní oporu sama v sobě. Nehledej ji venku. Nikdo nepřijde a nevezme tě za ruku."
„Je to síla, kterou ti nikdo nikdy nevezme. I když je mi špatně, sama sebe zvednu a řeknu si: Teď to udělej. Pak bude líp."
Naučila se sama sebe obejmout a zvednout. A právě tahle dovednost ji drží dodnes.
Pozor, koho posloucháte
Tetiana slýchala, že se musí znovu vdát, jinak to jako žena s dítětem v Česku nezvládne. Že mluví špatně česky. Že to nemá zkoušet.
„Když ti někdo postaví zeď, já se do ní opřu a kopnu. Řekneš mi, že to není možné? Dokážu ti, že je."
Ale i ona zažila, jak nebezpečné je špatné okolí:
„Jeden člověk mi pořád opakoval, že mluvím špatně. Asi po padesáté jsem to začala vnímat jako pravdu."
Když každý den slyšíte, že to nedáte, stane se to vaší realitou. Proto si Tetiana dnes velmi pečlivě vybírá, kým se obklopuje - a buduje vlastní komunitu lidí na stejné vlně.
Jaké hlasy posloucháte ve vašem okolí? Podporují vás, nebo vás každý den o kousek sráží?
Co ještě zazní v rozhovoru?
- Jak po pouhém roce v Česku napsala knihu o češtině pro Ukrajince - a proč jí to dalo smysl celé té náročné cesty.
- Co pro Tetianu znamená „dobré ráno" a proč ho má i ve dnech, kdy se nedaří.
- Proč bere život jako hru a jak se naučila víc naslouchat sobě než svojí hlavě.
- Tři slova, na kterých staví: spolupráce, komunikace, integrace.
Načtenou, naslyšenou opět příště. 👋🏻
Mějte se krásně.
Mává vám Tetiana a Viki.