Aloha 👋🏻 Vítejte u čtení newsletteru Na vlnách změny. V místě, kde tiší lidé získávají svůj hlas.
Dnešní řádky patří Markétě Hniličkové, ženě, která každý den pomáhá rodinám proměňovat vztahy a komunikaci. Věnuje se do hloubky tématům funkčního rodičovství, metodě extraokulárního vidění (EOV) a přechodovým rituálům.
A nejen to. Je ženou, která si razí cestu životem s obrovským zápalem. V prosinci si odběhla půlmaraton v Káhiře (jen tak pro radost) a je zároveň mámou čtyř dětí.
Existuje špatný rodič?
To je otázka, kterou si možná kladete i vy.
A Markéta na ni odpovídá s přímostí sobě vlastní, bez nálepek dobrý/špatný, bez receptů „udělejte tohle a bude to okamžitě fungovat."
Tohle je laskavý rozhovor pro všechny rodiče a nerodiče. Pro všechny, kteří se někdy pozastavili a napadlo je: „Co když jsem / budu špatný rodič?"
Co v rozhovoru zaznělo (a proč to stojí za poslech):
Nechtěla jsem hrát dětem divadlo
Markéta několik let žila v tom, že vlastně nechce mít děti, protože nechce hrát divadlo, které jim leckdy jako dospělí hrajeme.
Znáte tohle? „Maminka pro tebe nepřijde, když nedojíš polévku." „Koukej, letí pták." (jen, aby dítě přestalo brečet - odvádíme tím pozornost)
Pro Markétu znamenala výchova dřív to, co viděla u ostatních:
„Ti dospělí berou děti, že jsou hloupí, vychovávají skrze lži. A mně to bylo trapné vůči tomu dítěti. Říkala jsem si: Já tohle nechci dělat, proto to neumím s dětmi."
A pak jí došlo: Nebylo to tím, že to neuměla s dětmi. Prostě k nim chtěla být pravdivá. Chtěla žít s dětmi jinak.
Dobrý rodič není ten, který dělá všechno správně
Když se Markéty ptám, kdo je dobrý rodič, neřekne mi „ten, který čte knihy o výchově" nebo „ten, který nedělá chyby." Pro ni je to:
„Dobrý rodič je rodič, který je všímavý - vůči sobě, vůči těm dětem, vůči tomu, co se děje. Je přítomný a soucitný. A pracuje na tom."
Neznamená to být dokonalý. Znamená to všímat si a mít odvahu to měnit.
Když máš na cestě velkou bednu a máš na ni skočit. Co teď?
„Ta pochybnost tam jako skočí. Zároveň mám důvěru, že ta bedna je tam pro mě. Jestli mám dojít za tu bednu, tak to nějak zvládnu. Přelezu ji, obejdu, nebo se prostě najednou rozpustí."
To samé platí v rodičovství. Překážka, nepohodlí, nejistota není znamení, že to děláte špatně. Je to součást vaší cesty.
Budu jiný/á než má máma/táta…
Tohle jsme si aspoň jednou za život řekli všichni: „Tohle svým dětem dělat nebudu." A pak jsme to přesně udělali.
„Můžeme změnit jen 60 % toho, jak nás vychovali naši rodiče. Těch 40 % máme zapsané v těle - tisíci opakováními. A na těch 60 % v proměně se pořádně nadřeme."
„Jiní než naši rodiče můžeme být ve chvíli, kdy přijmeme, že jsme stejní jako oni."
Zní to paradoxně? Dokud si myslíme, že jsme úplně jiní, automat v nás běží pořád dokola. Teprve když si přiznáme: jo, taky tohle vlastně dělám, můžeme s tím vědomě pracovat.
A pak přijde moment, který to dokresluje…
Markéta sdílí, jak její děti začaly říkat sobě navzájem: „Buď zticha." A ona měla: „To od nás nemají. My takhle s dětmi vůbec nemluvíme."
Až do chvíle, kdy seděla u počítače, syn k ní přišel a ona zcela automaticky: „Buď zticha."
Zastavila se a řekla překvapeně: „To bylo ode mě. Ode mě to mají." A víte co? Je to v pořádku. Protože si toho všimla a mohla to proměnit.
O hranicích, které nesvírají, ale chrání
„Děti bytostně potřebují hranice. Ne proto, že je chceme omezit, ale proto, že hranice ochraňují. Dítě bez hranic nese samo odpovědnost za rozhodnutí, která ještě unést neumí. A to je pro něj zatěžující."
„Problém není v tom, že chceme dětem dát svobodu. Problém je, když jim dám odpovědnost, kterou ještě neunesou."
Hranice nejsou vězení. Hranice jsou plot, který dítěti říká: Tady jsi v bezpečí.
Proč si děti vytváří přechodové rituály samy (a jak to dopadá)
„Vozili tam mladíky s úrazy ze šílených skoků na motorkách. A zároveň ožralé holky, které vyšly z baru a skončily poblité pod stolem. A on začal zkoumat - proč se to děje?"
„Když nedáme dětem vědomý přechodový rituál, vytvoří si ho po svém. Protože my bytostně potřebujeme potvrdit, že patříme do té skupiny, která je už o schod výš."
Jak se Markéta dívá na přechodový rituál:
Vědomé opuštění staré role - „Už nejsi školkáček."
Meziprostor - „Ještě nejsi školák, už nejsi ale malé dítě."
Uznání komunitou - „Jsi viděn. Jsi slyšen. Už se k tobě nikdy nezachováme jako ke školkáčkovi."
Jedna rada, kterou Markéta dostala a cení si jí
„Dejte důvěru blízkým, kteří se starají o vaše děti. I když nasadí plenku obráceně - nechtějí ublížit, dělají to nejlepší, co umí."
Co ještě zazní v rozhovoru?
- Jak funguje metoda extraokulárního vidění a v čem pomáhá?
- Proč je puberta těžší, když děti nezažijí přechodové rituály?
- Jak žije rodina Markéty, jak být rodičem čtyřem dětem a dávat jim pozornost?
- Jaká byla nejhorší rada, kterou Markéta dostala (a proč si ji nevzala k srdci)?
Načtenou, naslyšenou opět příště 👋🏻 Mějte se krásně. Mává vám Markéta a Viki.