Jak jsem si postavila second brain s Claude Code a Obsidianem

Myslela jsem si, že nemám tolik nápadů

Moje poznámky ležely na dvou místech. Jedna hromada v Notionu a přes 1500 poznámek v Apple Poznámkách, sbíraných roky a bez jediné složky. Nákupní seznamy vedle zápisů z porad a vedle věcí, na kterých mi opravdu záleželo. Nevěděla jsem, co tam vlastně mám.

Nejdřív jsem odešla z cloudu, protože jsem chtěla mít poznámky u sebe. Notion jsem přestěhovala do Obsidianu, kde jsou poznámky obyčejné textové soubory na mém disku. To bylo jednoduché.

Potom přišla kopa z Apple Poznámek. Nestačilo je jen přenést a doufat, že se v nich vyznám. Musela jsem projít každou jednu a rozhodnout, jestli má domov, nebo jde pryč. Přes sedm set jich šlo do koše.

A pak jsem v té kopě našla 210 básní, 65 úvah a 10 povídek, které jsem za ta léta napsala a skoro o nich nevěděla.

Neměla jsem málo nápadů. Jen jsem s nimi nikdy nepracovala.

Dnes je z nich materiál pro knihu i pro to, co dávám ven. A všechno mám poprvé na jednom místě.

To je základ celého second brainu. Claude Code je tak dobrý, jak dobrá je databáze informací napříč poznámkovým systémem, v mým případě Obsidianem. Bez ní je slepý.

A systém, který mi ty texty pomohl najít, mi dnes pomáhá s podcastem, kurzem, knihou i byznysem.

Co second brain dělá

Nejlíp se to ukáže na tom, co se stane, když mě něco napadne.

Řeknu. Nadiktuju to do mobilu přes diktovací aplikaci Uttero, kdykoli a kdekoli, a netřídím to. Pouštím to z hlavy, abych s tím pak pracovala, až budu chtít. Dřív se mi takové věci ztrácely.

Rozebere. Mozek nápad hned neuloží. Nejdřív se mnou o něm mluví. Ptá se, oponuje, ukáže mi, co v něm je. Zná celou moji práci, takže vidí souvislosti, které já ne.

Použije. Uloží to tam, kde z toho něco vzejde. Ne do složky „nápady", ale do knihy, do kurzu, do úkolů nebo do přípravy na dalšího hosta podcastu. A propojí to se vším, s čím to souvisí.

A učí se. Cokoli upravím nebo mu dám jiný pohled, poučí se z toho. Nemusím mu to připomínat.

Jeden reálný příklad. Ve 21:18, těsně před spaním, jsem do mobilu nadiktovala:

„Přemýšlím, že jedna kapitola knihy by se jmenovala ‚Jakože o tichu', protože ticho patří ke změně… Takový ten okamžik, než skočíte do vody."

Mozek mi oponoval. Řekl, že to není jen nápad na kapitolu, ale díra uprostřed modelu, na kterém stavím knihu. Mezi „takhle už dál ne" a „skáču" mi chyběla celá jedna fáze. Z té hlasovky vznikla nová kapitola knihy, nový blok do kurzu pro firmy a nová otázka, kterou se teď ptám každého hosta podcastu.

Z čeho se skládá

Second brain má tři části.

Složka s poznámkami. Všechno, co dělám, leží v obyčejných textových souborech u mě v počítači. Podcast, kniha, kurz, byznys, jakékoliv zdroje. Dívám se na ně přes Obsidian. Aplikace je jen okno. Kdyby zítra zmizela, moje poznámky tu pořád jsou a otevřu je čímkoli.

Umělá inteligence, která v té složce bydlí. Používám Claude Code. Nevidí jen to, co mu zrovna napíšu. Vidí celou moji práci najednou. Proto mi umí říct věci, které bych sama nespojila.

Návody a paměť. Postupy, které jsme spolu vyladili, se jmenují skilly. Řeknu „zpracuj epizodu" a on ví, kam sáhnout a co všechno k tomu patří. Vedle toho si pamatuje fakta o mně a mé práci. Čím víc mu jich dám, tím míň mu musím vysvětlovat.

Jak to mám poskládané

Mám deset složek a víc nepotřebuju. Struktura kopíruje můj život, ne nějakou teorii.

Co mi reálně dělá

Nemusím znát žádné příkazy, stačí říct, co chci.

• Ráno mi řekne plán. Když ho spustím, přivítá mě přehledem, co mě ten týden čeká, co hoří a co leží nezpracované v Inboxu.
• Priority na týden. Roztřídí úkoly podle naléhavosti a důležitosti a hlídá, aby mi práce na vlastním byznysu nezapadla mezi naléhavými věcmi.
• Epizody podcastu. Přepis, obrázek, představení dílu, krátká videa na sítě i s titulky.
• Redakci mých textů. Posty píšu já. On mi k nim oponuje.
• Texty. Navrhuje mi strukturu newsletterů a webu. Upravuju si je po svém.
• Kurz o změně. Příběhy z podcastu i novinky z oboru jako materiál do výuky.
• Vlastní nástroje. Postavila jsem si s ním nástroje na přepisy, sestřihy, krátká videa, vizuály a karty k postům.
• Podklady ke knize. Materiál z rozhovorů, mapu lidí do kapitol.
• Novinky z oboru. Přes vlastní AI radar, který jsem si postavila.
• Sparring. Když se rozhoduju o směru, svolá poradní kruh. Pět hlasů, které mi oponují každý z jiné strany, třeba marketingový, procesní nebo finanční poradce.

Jak na to, krok za krokem

Takhle bych second brain stavěla dnes, se vším, co jsem se za zhruba pět měsíců naučila.

1. 1Vyberte si jedno místo
2. 2Vysypte do něj, co máte roztroušené
3. 3Udělejte hrubou strukturu podle života
4. 4Řekněte mu, kdo jste a kam míříte
5. 5Založte si místo, kam padá všechno syrové
6. 6Nastavte hranice dřív, než AI pustíte do poznámek
7. 7Nestavte celý systém naráz. Začněte tam, kde víte
8. 8Učte ho svými úpravami
9. 9Zálohujte

1. 1

   1. Vyberte si jedno místo

   Jedno. Ne pět aplikací, ve kterých pak hledáte, kam jste to psali. Já jsem šla do Obsidianu, protože chci mít poznámky u sebe, ne v cloudu. Pokud chcete, aby do nich viděla AI, vyberte místo, kde jsou poznámky obyčejné textové soubory. Z Notionu je stěhování jednoduché, Obsidian na to má plugin Importer.

   Propojte to s Claude Code. Claude Code si nainstalujete podle návodu od Anthropicu a spouští se z terminálu. Když ho spustíte ve složce s poznámkami, vidí do nich a může s nimi pracovat. Já si na to udělala zkratku: napíšu do terminálu „mozek" a Claude se spustí rovnou s celou mojí pamětí a přístupem k poznámkám.

2. 2

   2. Vysypte do něj, co máte roztroušené

   Poznámky z mobilu, z Notionu, z papíru. Všechno na jednu hromadu, a pak ji projděte. Je to otrava, ale uděláte to jen jednou.

   U velké kopy pomůže AI. Mně roztřídila přes tisíc poznámek do hromádek podle toho, kam patří, a já to pak po dávkách potvrzovala.

3. 3

   3. Udělejte hrubou strukturu podle života

   Osm až deset složek podle toho, co opravdu děláte, ne podle učebnice. Nedokonalá struktura, ve které žijete, je lepší než dokonalá, kterou obcházíte.

   Když nevíte, kde začít, podívejte se na metodu PARA od Tiaga Forteho, autora knihy Building a Second Brain. Dělí poznámky na projekty, oblasti, zdroje a archiv.

4. 4

   4. Řekněte mu, kdo jste a kam míříte

   Čím víc o vás AI ví, tím víc vám toho umí propojit. Můj mozek má načtenou moji strategii, můj positioning, co v životě chci, co dělám a co mám za sebou. Díky tomu mi k nápadu neřekne nic obecného. Propojí ho s tím, na čem pracuju.

   A nebojte se ho zastavit. Když mi vysvětluje něco, čemu nerozumím, řeknu mu: mluv se mnou polopatě.

5. 5

   5. Založte si místo, kam padá všechno syrové

   Jedna složka „Inbox". Když vás něco napadne, hodíte to tam a netřídíte. Třídit budete až potom. Ze všeho, co jsem zavedla, mi tenhle návyk nejvíc pomohl.

   Já diktuju přes aplikaci Uttero. Spouštím ji Zkratkou v iPhonu a přepsaný text se uloží rovnou do Inboxu v Obsidianu. Na synchronizaci mezi telefonem a počítačem používám Obsidian Sync, protože je šifrovaný jen pro mě.

6. 6

   6. Nastavte hranice dřív, než AI pustíte do poznámek

   Rozmyslete si, kam AI nesmí. A nespoléhejte jen na prosbu v textu. Pravidlo může AI v zápalu práce obejít, zámek ne.

   Zámek na složky. Claude Code má soubor s nastavením (~/.claude/settings.json). Do něj se zapíše seznam zakázaných složek a u každé tři zákazy: číst, upravovat a zapisovat. Vypadá to třeba takhle:

   "permissions": {
     "deny": [
       "Read(//Users/vase-jmeno/Obsidian/Osobní/**)",
       "Edit(//Users/vase-jmeno/Obsidian/Osobní/**)",
       "Write(//Users/vase-jmeno/Obsidian/Osobní/**)"
     ]
   }

   Nemusíte to psát sami. Stačí Claudovi říct „zamkni mi složku Osobní, ať do ní nesmíš číst ani zapisovat" a on to do nastavení doplní.

   Druhý zámek na terminál. Zákaz čtení hlídá jen Claudovo vlastní čtení souborů. Ke složce se ale dá dostat i přes příkazy v terminálu. Proto mám ještě malého hlídače, takzvaný hook. Ten před každým příkazem zkontroluje, jestli nemíří do zamčené složky. Když ano, zastaví ho dřív, než proběhne.

   Ověřte, že to drží. Po nastavení schválně zkuste Clauda poprosit, ať ze zamčené složky něco přečte. Má dostat odmítnutí. Až pak víte, že zámek funguje.

7. 7

   7. Nestavte celý systém naráz. Začněte tam, kde víte

   Já měla na začátku jen nedokonalou představu. Tak jsem začala tam, kde jsem chtěla nahradit externí nástroj a zjednodušit si práci. A u věcí, o kterých jsem věděla, jak mají vypadat: přepisy epizod a jejich představení. Pak přibývalo další, ne od stolu podle plánu, ale tak, jak jsem to zrovna potřebovala. Skilly se začaly propojovat a mozek do sebe cestou nabíral můj kontext. Co vám chybí, se ukáže až při konkrétní práci.

8. 8

   8. Učte ho svými úpravami

   Když mi mozek něco navrhne a já to přepíšu, zapíše si, co mi nesedělo. Mám pro to stránku „Můj hlas", kde je popsáno, jak píšu a mluvím, a složku s příklady toho, co jsem po něm přepsala a proč. Než pro mě něco připraví, přečte si ji. Díky tomu se nemusím opakovat.

   Druhá věc, kterou hlídá, je práce, kterou děláme pořád dokola. Říkám tomu OHIO, z anglického „only handle it once", vyřiď to jen jednou. Když si zapisuje, co jsme spolu udělali, podívá se, jestli stejnou ruční práci neděláme podruhé nebo potřetí. Když ano, zeptá se, jestli ji nezjednodušit nebo nezautomatizovat. Třeba přípravu na hosta podcastu jsme po vydání epizody třikrát ručně stěhovali k hotovému dílu. Pak jsem si řekla dost a dnes to mozek nabídne sám ve chvíli, kdy epizoda vyjde. Rozhoduju o tom ale vždycky já.

9. 9

   9. Zálohujte

   Originál mám u sebe v počítači. Jednou týdně se celý systém, poznámky, skilly i paměť, sám zálohuje do cloudu. Kdyby mi Mac shořel, nepřijdu o nic.

Co to stojí a co je zdarma

Co ještě ladím

Ten systém není hotový a nikdy nebude. Roste z toho, kde mi něco chybí, a někdy z toho, co mi přestalo sedět.

Pár důležitých poznámek mám pořád na papíře v Moleskinu. Chci je ofotit mobilem, nechat přepsat a pracovat s nimi v Obsidianu dál. Zatím to čeká. Nejsou tam strategické věci a mám to zapsané, takže se to neztratí.

Kde v tom zůstávám já

Tohle jsem na startu vůbec nevnímala. Dnes je to pro mě důležitější než celý ten systém.

Čím víc s mozkem pracuju, tím víc couvám do pozadí a dívám se, kde mám být já.

Vidím dva extrémy: mít všechno s umělou inteligencí, nebo všechno pomalu, s hliněnou destičkou. A já hledám, kde jsem mezi nimi já. Co patří mně. Kde rozhoduju já.

Znám to pokušení. „Dej mi čtyři varianty. Beru si áčko, rozpracuj to. Já si jdu nakoupit." Jenže tím možná přicházíme o kus kreativity. O to řešit problémy po svém a přijít s něčím, co umělá inteligence vymyslet neumí.

AI má svoje knihovny. Pořád jsou to jedničky a nuly. Já od ní chci něco jiného: dej mi jiný pohled, ukaž mi, nad čím nepřemýšlím. Ale ještě předtím se zamyslím já. Někdy si dám den pro sebe a nápad si promyslím, než o něm vůbec začnu mluvit s Claudem.

Dává možnosti. Rozhoduju já. Ať jde o směr, o kurz, nebo o inspiraci od druhých, dostanu možnosti, ne rozhodnutí. A rozhoduju se v možnostech, které jsem si sama zadala. Nenechám umělou inteligenci rozhodovat za mě.

Jde o nástroj. Kde ale začínám a končím já jako člověk? Čím dál víc si uvědomuju tři esence. A všechny tři jsou moje, ne jeho:

• Kreativita. Nápad musí přijít ode mě. Tohle za mě nikdo nevymyslí.
• Kritické myšlení. Dostanu možnosti. Ale která z nich je dobrá, poznám ze svojí zkušenosti. Navnímám to. Jazykový model má limity svých knihoven. Já mám za sebou život.
• Co mě dělá mnou. Můj hlas, moje hranice, moje rozhodnutí. To se nedeleguje.

Funguje to?

Za zhruba pět měsíců si mozek pamatuje přes sto čtyřicet věcí o mně a o mojí práci a přes devadesát lidí z podcastu, byznysu a sítě. Umí přes dvacet postupů, které spustím jedním slovem.

Práce je rychlejší, a právě proto je čím dál zřetelnější, co je moje a co jeho.

Čím víc s ním tvořím, tím jasněji vidím sebe.